Přenos souborů přes WebRTC umožní dvěma prohlížečům poslat si soubor, aniž by se nahrával do cloudového úložiště. Zní to jednoduše, ale internet nebyl postavený tak, aby si dva domácí počítače mohly přímo „zavolat“. Tento návod srozumitelně prochází, co se doopravdy děje — signalizace, NAT, STUN, ICE, TURN, DTLS a datové kanály — na příkladu StrongFolder.
Co je WebRTC?
WebRTC (Web Real-Time Communication) je sada API prohlížečů a síťových protokolů, standardizovaná W3C a IETF, pro spojení v reálném čase mezi prohlížeči. Podporují ho Chrome, Edge, Firefox, Safari i Opera. Vznikl pro video a hlasové hovory, ale má i datové kanály, které přenášejí jakákoli binární data — a přesně tím soubor je.
Klíčová vlastnost: jakmile je spojení WebRTC navázané, data jdou mezi oběma koncovými body, ne do úložiště serveru. Právě to umožňuje přenos souborů P2P v prohlížeči.
Proč se dva prohlížeče nemohou prostě spojit?
Protože téměř žádné zařízení nemá vlastní veřejnou adresu. Váš notebook je za domácím routerem, kancelářským firewallem nebo sítí mobilního operátora. Router provádí NAT (Network Address Translation): mnoho soukromých zařízení sdílí jednu veřejnou IP adresu a router pustí dovnitř jen provoz, který odpovídá na něco odeslaného zevnitř.
Dva prohlížeče tak čelí třem problémům, než můžou začít téct jakákoli data souborů:
- Nevědí, jak se navzájem zastihnout — ani jeden neví, že ten druhý existuje.
- Neznají svou vlastní veřejnou adresu — jen soukromou, například 192.168.1.20.
- Jejich routery mohou blokovat nevyžádaný příchozí provoz.
WebRTC řeší každý problém samostatným mechanismem.
Jak probíhá přenos souborů přes WebRTC krok za krokem?
Tady je celý průběh, od kliknutí na „sdílet“ po poslední bajt:
Sender browser Servers Recipient browser
────────────── ─────── ─────────────────
1. Choose files ──── metadata ──▶ Signaling server
◀──────── 2. Open link ────────
3. Offer (SDP) ─────────────────▶ Signaling ──────────────────▶ Answer (SDP)
4. Ask STUN "how do I look?" ─▶ STUN servers ◀─ Ask STUN "how do I look?"
5. ICE candidates ◀─────────────▶ Signaling ◀──────────────────▶ ICE candidates
6. ICE checks: try LAN → direct internet → TURN relay
7. DTLS handshake ◀════════════ encrypted ═════════════════▶ DTLS handshake
8. Data channel: file chunks ═══(direct or via TURN relay)══▶ written to disk
Kroky 1–2 — Signalizace. Odesílatel vybere soubory; služba zaznamená metadata potřebná pro odkaz. Když příjemce odkaz otevře, oba prohlížeče jsou připojené k signalizačnímu serveru. WebRTC nedefinuje, jak signalizace funguje; StrongFolder používá PeerJS s vlastním signalizačním serverem.
Krok 3 — Nabídka a odpověď. Jeden prohlížeč vytvoří nabídku (offer) v SDP (Session Description Protocol): „Chci datový kanál, tady je můj otisk šifrování a moje schopnosti.“ Druhý odpoví odpovědí (answer). Obojí putuje přes signalizační server.
Krok 4 — STUN. Každý prohlížeč se zeptá serveru STUN: „Z jaké adresy a portu mě vidíš?“ Odpovědí je jeho veřejná adresa, jak ji namapoval router. Servery STUN vyřizují drobný požadavek a žádná data souborů; StrongFolder používá veřejné servery STUN, včetně serverů Googlu, i vlastní.
Krok 5 — Kandidáti ICE. Každý prohlížeč sesbírá kandidáty — možné způsoby, jak ho zastihnout: svou adresu v místní síti (host), svou veřejnou adresu ze STUN (server-reflexive) a adresu na přenosovém serveru TURN (relayed). Kandidáty si vymění přes signalizaci.
Krok 6 — Kontroly spojení. ICE (Interactive Connectivity Establishment) testuje páry kandidátů a vybere nejlepší, který funguje. Pokud jsou obě zařízení ve stejné Wi-Fi, vyhraje místní cesta. Pokud to routery dovolí, vyhraje přímá cesta přes internet („hole punching“). Pokud nic přímého nefunguje, použije se cesta přes přenosový server.
Krok 7 — DTLS. Než začnou téct jakákoli data, prohlížeče provedou handshake DTLS (TLS upravené pro UDP) a ověří, že otisky certifikátů odpovídají těm v nabídce a odpovědi. Od této chvíle je vše šifrované.
Krok 8 — Datový kanál. Nad DTLS běží SCTP, které datovému kanálu zajišťuje spolehlivé a uspořádané doručování. Ve StrongFolder si prohlížeč příjemce vyžádá soubor, prohlížeč odesílatele ho čte z disku po částech a posílá je a příjemce zapisuje každou část na disk, jakmile dorazí — takže ani velmi velké soubory se nikdy nemusí vejít do paměti.
Co znamenají STUN, TURN, ICE a další pojmy?
| Pojem | Co dělá | Vidí data souborů? | Standard |
|---|---|---|---|
| Signalizace | Předává nabídky, odpovědi a kandidáty mezi prohlížeči | Ne | Nestandardizovaná (podle aplikace) |
| NAT | Funkce routeru, která sdílí jednu veřejnou IP mezi mnoha zařízeními | — | — |
| STUN | Řekne prohlížeči jeho veřejnou adresu a port | Ne | IETF RFC 8489 |
| ICE | Sesbírá kandidáty a vybere funkční cestu | Ne | IETF RFC 8445 |
| TURN | Předává provoz, když žádná přímá cesta nefunguje | Jen šifrované pakety | IETF RFC 8656 |
| DTLS | Šifruje spojení (TLS pro UDP) | Šifruje je | IETF RFC 9147 (1.3), RFC 6347 (1.2) |
| Datový kanál SCTP | Spolehlivé, uspořádané doručování částí | Přenáší je (šifrovaně) | IETF RFC 8831 |
Všechny tyto pojmy stručně vysvětluje slovníček.
Kdy se používá přenosový server TURN a co vidí?
Přenosový server je záložní řešení, ne výchozí. ICE ho použije jen tehdy, když se nespojí žádný přímý pár kandidátů — typicky v sítích se symetrickým NAT (někteří mobilní operátoři), za firemními firewally, které blokují odchozí UDP, nebo u některých VPN.
Pokud přímé spojení není možné (přísný firemní firewall, některé mobilní sítě), šifrovaný proud dat prochází přenosovým serverem (TURN) StrongFolder. Ten data jen předává dál a neukládá je.
Přenosový server přijímá pakety šifrované DTLS a předává je dál. Vidí, že provoz teče, kolik a kdy — ne co je uvnitř. Přenos přes přenosový server může být pomalejší než přímý, protože každý bajt dělá cestu navíc. Pokud je přenos nezvykle pomalý, zkuste jinou síť: hotspot z telefonu nebo domácí Wi-Fi se často spojí přímo tam, kde kancelářská síť ne.
Zdarma · v prohlížeči · bez registrace
Jak bezpečné je šifrování WebRTC?
WebRTC šifrování vyžaduje: nešifrovaný datový kanál otevřít nelze. DTLS používá moderní šifry, na kterých se domluví oba prohlížeče, a pro každé spojení se vytvářejí nové klíče.
Je tu jedna poctivá výhrada, která platí pro každou službu postavenou na WebRTC. Oba prohlížeče se navzájem ověřují pomocí otisků certifikátů, které se vyměňují přes signalizační server. Důvěřujete tedy tomu, že je signalizace služby nezmění. Proto StrongFolder svou ochranu popisuje jako šifrování při přenosu — ne jako end-to-end šifrování s klíči, které máte vy, a ne jako „zero-knowledge“. Širší pohled na to, co „bezpečné“ znamená, najdete v článcích Bezpečné sdílení souborů a Bezpečnost a soukromí.
Proč musí prohlížeč odesílatele zůstat otevřený?
Protože prohlížeč odesílatele je zdrojem. Neexistuje žádná kopie na serveru, na kterou by se dalo spolehnout: datový kanál čte části z disku odesílatele jen, dokud je karta otevřená a zařízení vzhůru. Karta prohlížeče odesílatele musí zůstat otevřená a online, dokud příjemce nedokončí stahování — soubory přicházejí ze zařízení odesílatele, ne ze serveru. Jak s tím počítat, popisuje článek Proč odesílatel zůstává online.
Jak rychlý je přenos souborů přes WebRTC?
Pevná rychlost neexistuje. Stropem je nejpomalejší článek na cestě: obvykle rychlost odesílání odesílatele. Orientačně trvá 1 GB asi 2,7 minuty při 50 Mbit/s, asi 80 sekund při 100 Mbit/s a výrazně méně než minutu v rychlé místní síti. Skutečné přenosy běží o něco pod těmito čísly kvůli režii protokolu, rychlosti disku a u přenosového serveru i kvůli cestě navíc. Jeden odkaz může otevřít více příjemců; každý stahuje přímo od odesílatele. Více souběžných stahování se dělí o upload odesílatele.
Shrnutí
Přenos souborů přes WebRTC je krátké vyjednávání, po kterém následuje dlouhý šifrovaný proud dat: signalizace seznámí prohlížeče, STUN a ICE najdou cestu přes NAT, TURN poslouží jako poslední možnost a datové kanály šifrované DTLS přenesou soubor z disku na disk. Praktickou stránku — co to znamená pro vás jako odesílatele — začněte článkem Přenos souborů P2P v prohlížeči a Jak StrongFolder funguje.